Vampirismus

Často je pokládána otázka odkud se vůbec vampyrismus vzal a kde je skryt jeho původ. Na tuto otázku dosud nikdo uspokojivě neodpověděl. Zatímco na jedné straně racionální věda odmítá dnes již vůbec připustit samostatnou existenci - vše popírá. Na druhé straně okultismus svou odpověď skrývá před zvědavými vědci.
Tvrdí se, že Vampyrismus povstal v dobách velkého Egypta (asi 30 000 let př.Kr.), mocí egyptských černých mágů nebo je jeho původ připisován do asijských stepí a přiřazován ke kočovným kmenům, zatímco jeho vládnoucí dynastie pak na Balaton a do území tajemné Transylvánie. Vampyrismus tu, ale byl již mnohem a mnohem dříve. Všechny tyto zmíněné původy jsou již jen viditelné a zaznamenané kořeny doposud rozrůstajícího kmene.
Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů. Přesně tam se začalo vytvářet jedno z nejstarších náboženství na Zemi, před 27 000 let (toto náboženství se nazývá v dnešním světě "WICCA"). Ve vzývání božstev temných i nebeských. V uctívání života a volání smrti. Z té záře uctívání, volání a víry povstal ten, který nepatří temnotě ani nebi, který obývá obě říše, jak hmotnou tak i astrální.
Tak zrodil se Nosferatu, mocný vládce, poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí. Pradávný nadřazenec nad oběma světy. Genius vampyrismu, upírský velekněz. On je nadřazenec nad vším. Vrací k životu vše to, co se v kapkách krve ztrácí z tohoto světa, z lidských osudů, přání a životů. Propůjčí tak poznání magie, ale je nucen respektovat i velikost Boží.

"Odsuzuji Tě k živoucí smrti
a věčné touze po krvi"
Bram Stoker, Dracula

Vampyrismus je tedy bez hranic. Natož pak zemi či místo svého původu, jelikož jest původu astrálního - tedy nehmotného, litujícího za hranicemi našeho světa. Vznikl již při tvoření a dříve či později se projevil v každé významnější kultuře na Zemi.
Ve své podstatě se dělí vampyrismus na tři základní formy existence. Na astrální, hmotnou a psychickou. Všechny tyto formy jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se na vzájem.
Vampyrismus je na Zemi už mnoho let, ale jisté je pouze jedno, do Evropy se dostal s římskými legiemi před dávnými časy. Římské legie všude rozsévaly smrt a prosazovali své náboženství. A s nimi přišlo to strašlivé cosi. Připomínalo to člověka, ale živilo se to čerstvou krví. Nikdy to nezemřelo a nahánělo to lidem hrůzu a strach....
Lidé věřili na přítomnost a existenci upírů ve své společnosti a bylo to pro ně naprosto přirozené. I když tajemné a záhadné, postavené na úroveň neobyčejného strachu. Ať už se jednalo o divoké kmeny východní Evropy, slovanské a baltské země, tak i o tradice starého Egypta a v neposlední řadě i o kultury střední a Jižní Ameriky.
Věděli, že upíři se vynořily z temnot a hlubin věků a stali se tak ztělesněním zla. Lidé se jich báli. Dávali jim nejrůznější jména a přisoudili jim podobu krvavé šelmy. A tato představ často přetrvává dodnes.
Vlastí upírů se stala Transylvánie, tato nejméně známá a prakticky nezmapovaná část východní Evropy. Tato země je plná divokých lesů a rozeklaných skal, kam si jen tak nikdo netroufne. Je to domov a útočiště vlků, medvědů a ohromných havranů, kteří se soumrakem v hejnech přelétávají nad zapomenutou krajinou černých lesů, hradních zřícenin a osamocených křížů na vrcholcích kopců.
Do oparu mlhy a rudého slunce se prolíná jejich smutné krákání. Noci tam jsou, jako vystřižené z hororů. Tesknivé vytí vlčích smeček a temné nebe s plujícími cáry mraků.
O udatném a krutém knížeti temnot, který tuto zemi kdysi obýval. Často byli v tomto kraji nalezeny mrtvoly s prokousnutým hrdlem - v očích nevýslovný děs. Přitom nikde známka po krvi. Kdo mohl ten se této končině raději vyhýbal.
Přesto se stávalo, že do divoké a temné krajiny zabloudili pocestný, co o krvavé historii neměli ani ponětí.
Pověsti a první záznamy o upírech jsou staré nejméně 5. až 6 000 let. Všechny legendy o upírech jsou si až neuvěřitelně podobné.

Upír

Temný noční přízrak vstávající z hrobu a sytící se krví živých lidí. Mezi lidi obvykle přichází mezi soumrakem a svítáním, pije jejich krev, čímž se udržuje při životě a chrání tak své tělo před rozkladem v hrobě.
V Evropě mají upíři své kořeny především v Rumunsku, Maďarsku, Srbsku, na Moravě, v Polsku a v Karpatech. Až mnohem později se objevili ve Francii, Anglii a Německu. Jako pravlastí upírů je nazývána Transylvánie.
Přesto si každá kultura charakterizovala svou vlastní představu upíra je však nejvíce rozšířená a stala se obecně společnou pro většinu kultur a národů. Zosobňuje ji tajemná, záhadná postava s plnými rudými rty a dlouhými zuby s kapkami krve.

Je obdařena nadpřirozenou silou, ovládá magii a má hypnotické schopnosti. Upírem může být i žena, ale všechny ženy jsou krvelačnější než muži.
O upírech, lépe řečeno vzkazech pro ně, se prý můžeme také dočíst v Bibli (Starý zákon). Znalci Starého zákona tvrdí, že určitá slova v třetí knize Mojžíšově, kapitole 17 jsou nepochybně adresována upírům:

"Krve žádného těla jísti nebudete, neboť duše všelikého
těla jest krev jeho. Kdokoliv by ji jedl, vyhlazen bude."

Věřilo se také, že Satan v podobě upíra měl svůj vliv v epidemii cholery, která zachvátila střední Evropu (Vše co si lidé vytvořili sami a je to zlé, tak to svádí na Satana) v roce 1417.
Jedinou, však všeobecně známou tradicí ochrany proti upírům lze pokládat křesťanskcý kříž. Je třeba se podívat na celou podstatu této tradice z trochu jiného pohledu. Jít po stopách historických pramenů hlouběji do minulosti.
V slovanských a balkánských zemí východní Evropy je možné se na odlehlých a liduprázdných místech setkat se vztyčenými kříži. Jsou vyrobeny ze dřeva nebo z kamene. V dávných časech tudy vedly cesty poutníků a kupců. Časem se k těmto křížům dostavělo i nouzové přístřeší nebo kapličky. Kříž tady měl své poslání, chránit člověka v nouzi před bytostmi temnot. Nutno dodat, že doposud vznik a původ nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen.
V době narození Ježíše Krista byl kříž považován za běžný mučící nástroj, na kterém se popravovalo.
Zajímavou historii má kříž vztyčovaný na hrobě, ještě mnohem dříve, než se spojoval s umučením Ježíše Krista a stal se symbolem křesťanství, tak se jím např. označovalo křížení cest.
Na křižovatkách se většinou pohřbívali lidé, kteří zemřeli nějakou nadpřirozenou smrtí. Tuláci, sebevrahové, neznámí lidé, ti, kterým se přisuzovala hrůzná pověst - čarodějové apod.. Kdyby se údajně chtěli vrátit do světa živých , věřilo se, že by nevěděli na jakou stranu vstoupit. Než by se rozhodli, přišlo by svítání, kdy moc černých duchů končí...
Nejenom Křesťanský kříž , ale spousta dalších předmětů a rituálů souvisí s vampyrismem.

Nejvíce záznamů je však spojeno s nalézáním upírských hrobů, případně celých pohřebišť. Existuje o tom nejrůznější svědectví, jak z okultních studií, tak i úředních zápisů. Definitivní tečku za nočními výlety upíra udělalo vždy spálení jeho těla na hranici. Na tomto místě je třeba dodat, že v Čechách spalování upírů zakázala až osvícená panovnice Marie Terezie.
Uvádí se asi 46 příčin, z nichž se nebožtíci nebo živí mění v upíry. Dále sebevrazi (kteří se stávají psychickými upíry v dalším životě), čarodějové (kteří se mohou stát upíry díky svým rituálům nebo jsou vybráni do užšího svazku), a údajně lidé postiženi církevní klatbou a úkladně zavraždění jedinci (až samotáři). Také ti co byli prokleti vlastní rodinou a ti co se zapletli do magie.

Upír ve světě..
Podle některých lidí a okultistů byli němečtí a francouzští upíři mírnější a hodnější než kolegové z východních zemí. Zde je sepsáno pořadí zásad, kterými se řídí stav upírství a mimo jiné uvádí, smrtelná bledost, která se často upírům připisuje, nebývá vždy podmínkou.
Upíři se naopak projevují krásou a kypícím zdravím, až na občasnou nevolnost a malátnost. Sáním krve si upír prodlužuje svou existenci, přičemž intervaly mezi nasycením mohou být i několik let. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít. Naopak rozmnožuje svůj druh.
Žijí v uzavřených komunitách a nikdo je z ničeho nepodezřívá. Důstojně skrývají svou identitu a naučili se přežívat tak, aby neuhynuli upálením nebo kůlem.

Upíři vyhledávají obvykle svou oběť, které se potom dvoří se všemi znaky milostné vášně a záhadné romantiky. Touží po sympatii a lásce nejen své oběti, ale i mezi sebou. Upíři jsou démoni sexu a zvrácené erotiky s jemnou příchutí sadismu. V dějinách se stali dokonalým zosobněním něčeho nepochopitelného, nepoznatelného a záhadného. Něčeho, co může vyvrátit z kořenů celý běh lidského života a dokonce uhasit i jeho plamen.
Upíři se množí a násobí přesně podle temných nadpřirozených zákonů. Tajemné pouto v jejich existenci představuje hřbitovní hlína, která symbolizuje jejich spojení se záhrobím a jejich rakve, které v sobě nesou smrtelnou kletbu. Ten, kdo poruší klid jejich rakví, často umírá záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí. Historie je poseta spoustou těchto případů a to nejen z oblasti vampyrismu.

"Hroby a rakve v sobě mohou skrývat neznámá tajemství, záhadné magické síly
nepochopitelné pro dnešní přetechnizovaný svět.
Mohou s nimi být spojeny ty nejneuvěřitelnější případy, záhadná úmrtí a tragické nehody.."

Nerozřešenou záhadou je třeba i mumie budhistického reformátora Tsonga Kaby z Tibetského kláštera Chaldan. Jeho rakev se volně vznášela bez viditelné podpory asi 20 cm nad zemí. Z Tibetu pochází i zpráva, že v nepřístupných podzemních kryptách paláce ve Lhase jsou uložena těla záhadných obrů. V roce 1957 to vypověděl syn vysoko postaveného hodnostáře Tibetské vlády, kterému lámové i přes velký zákaz dovolili sejít dolu. Vypověděl, že dlouho sestupoval poschodech se zavázanýma očima. Napočítal několik stovek schodů. Lámové během cesty vůbec nepromluvili. Když dorazili do hrobky, tak spatřil tři obrovská těla pokrytá zlatem. Těla ležela v rakvích z černého kamene. Dva muži a jedna žena. Žena měřila přes tři metry a největší z mužů pět metrů. Jejich hlavy byli na temeni lehce kuželovité, měli úzké čelisti, malá ústa a tenké rty. Těla byla v naprosto zachovalém stavu a budila dojem, že jsou pouze v hlubokém spánku.

Dá se usoudit, že se jedná o těla "Nefilů", pradávných učitelů lidstva, o kterých se v jistých souvislostech zmiňuje i Bible. Byli stvořeni spojením pozemských žen s démony (lépe řečeno s údajnými bohy či polobohy).

Použitý materiál:

Petr Štěpán - Kniha Nosferatu (Velice dobrá kniha)
Archiv d'Lour Wicca
d'Lour Wicca - Necronomicon

Známé informace o upírech

Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k jádru věci...

Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou. Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli.

Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby prokousl tepnu a mohl sát krev. Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za svého života čarodějové, zločinci nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, například sebevraždou. Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati. Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u některých lebek byly vylomené čelisti.

Velice zajímavá je skutečnost, že lebky byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly nalezeny i deváté zuby. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k takovýmto zásahům na mrtvolách museli mít pádný důvod. Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a od starých Slovanů. I slavný hrabě Dracula, který skutečně existoval, žil v této oblasti - v rumunských Karpatech.

Vampyrický cyklus

Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk se srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.
Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:
Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidě už i za živa.

třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.